Georgis Fasulis

Vaše příběhy

Georgis Fasulis - Maraton klub Seitl Ostrava

Georgis Fasulis - Valašský Hrb 2014

Na běhání není nikdy pozdě.

O velkém boomu rekreačního běhání všeho druhu ve světě a posléze i u nás jsem ještě před 3 a půl roky neměl takříkajíc ani tuchy. To mi bylo 48 let, vážil jsem 110 kg při mé výšce 181 cm a měl nemalé zdravotní problémy, především se zády a od nich se odvíjejícími problémy s bolestmi nohou. Několik let jsem se také trápil s dnavými záchvaty. Kdo netuší, co onemocnění dnou obnáší, šťastný to člověk a doporučuji mu, aby po tom ani nepátral, vůbec totiž není o co stát.

Když byl můj stav a bolesti takové, že kolegové z práci mi napůl z legrace a napůl vážně říkali, ať už se netrápím a zažádám si o invalidní důchod, začal jsem své problémy řešit s doktory. A nebylo jich málo.

Absolvoval jsem spoustu vyšetření, těmi rentgenovými počínaje a magnetickou rezonancí či revmatologickým vyšetřením konče. A výsledky lékařských zpráv? Výrustky na páteři, problémy s plotýnkami, vážné podezření na Bechtěrovovu nemoc. A jejich prognóza? Lepší už to nebude.

Když už jsem byl naprosto zoufalý, podržel mě můj „obyčejný“ praktický lékař, který mi řekl: „Vykašlete se na odborníky. Víte, co je váš problém? Nadváha a nedostatek pohybu. Zhubněte a trochu více sportujte a uvidíte, že se to zlepší.

Dal jsem na něj a nelituji toho. Koupil jsem si sport testr, začal jsem chodit a taky plavat. Chodil jsem z práce pěšky (cca 10 km), a v zimě jsem pak hlavně plaval. Vždy 45 minut před práci – cca 4-5x týdně (vždy ráno od 6:00 do 6:45). O víkendech jsem si dával i 20 km rychloprocházky. Taky jsem změnil svůj jídelníček (maso jsem omezil o 80% a nahradil jej vegetariánsku stravou, především zeleninou). Za půl roku v únoru 2012 jsem vážil 85 kg (o 25 kg méně než před tím).

A jak jsem se dostal k samotnému běhání?

To bylo tak: Jednoho pozdního mrazivého večerního února roku 2012, když jsem se vracel jen polehku oděn z hospody domů (ano, pivo jsem si nedokázal nechat vzít), mi ujela poslední tramvaj. Domů asi 2 km, jenže teplota ten den klesla až k minus 20 stupňům a já měl na sobě jen lehoučkou šustku (zimní bundu jsem ssebou neměl, aby mi nesmrděla od cigaretového kouře – milí kuřáci, tímto vám za vaši intoleranci děkuju). A tak mi byla taková kosa, že se to nedalo vydržet. Napadlo mě zkusit se zahřát během, aspoň kousek. Řekl jsem si prostě, že poběžím tak dlouho, dokud vydržím s dechem.

Před tím jsem naposledy běžel před cca 28 lety v tělocviku na Vysoké škole báňské, kde jsme na starém škvárovém okruhu běželi na čas 3 km. Museli jsme, abychom dostali zápočet. Na ten okamžik, kdy jsem tehdy jako poslední doběhl do cíle, kde jsem se centimetr za čárou svalil na zem a začal se dusit nikdy nezapomenu. A nezapomene na něj zřejmě ani náš tehdejší tělocvikář. Prostě jsem se svalil a nedýchal, nemohl jsem popadnout dech, regulérně jsem se dusil. Zřejmě důsledek mých 25 průměrně vykouřených cigaret za den (kouřil jsem od 15 do svých 35 let, kdy jsem s tím konečně dokázal přestat). Vyděšený telocvikář na mě tehdy řval, ať se uklidním a pokusím se začít dýchat. Ostatní spolužáci byli tou dobou nejen osprchování, ale protože to byla poslední hodina, čekali mě tou dobou už v hospodě u piva. Od té doby jsem už nikdy větší než cca 100m vzdálenost na ujíždějící autobus neběžel.

Až tu onu mrazivou únorovou neděli v roce 2012, když jsem se vracel z hospody. Běh mě tehdy opravdu zahřál. A nejen to. K mému nemalému překvapení jsem zjistil, že s dýcháním vůbec nemám problém! A tak jem běžel tehdy až domů celé ty 2 kilometry.

Druhý den mě napadlo, že to, že jsem dokázal bez problémů uběhnout v kuse 2 km, by mohlo být tím mým zhubnutím, chozením a plaváním, prostě celkovým posílením mé fyzické kondice. Napadlo mě tedy vyměnit chůzi za běh. A tak je 25.únor 2012 pro mě výjimečný. A stejně tak, jako pro naše komunisty :-), tak i pro mne je vítězný! Ten den (byla sobota) jsem totiž už v teniskách a teplákách vyběhl za Porubu a absolvoval tak svých prvních 8 km běhu.

Začal jsem tedy pravidelně kondičně běhat. Můj kamarád Martin, který mi radil už s mým hubnutím a který se běhání sám už nějaký ten rok věnoval, mě pak přihlásil na první závod. „Zbláznil ses?“ reagoval jsem tehdy. Žádná „malá“ desítka to totiž nebyla, byl to 1. ročník Slezského maratonu, 42 km dlouhého trailu v Beskydech. „Hele, máš na to půl roku, aspoň ukážeš, jestli to myslíš s tím běháním vážně,“ smál se tehdy Martin.

Vzal jsem to vážně a začal se na závod poctivě připravovat. Měl jsem na to půl roku. Mé cíle byly tehdy tři. První – závod přežít, druhý – doběhnout jej a třetí – pokusit se doběhnout jej v limitu. Trénoval jsem opravdu poctivě a tak se mi podařilo rovnou to třetí, doběhl jsem půlhodiny před limitem a rozhodně ne poslední! A co víc, doběhl jsem v absolutní euforii a byl jsem ze svého výkonu nadšený. A byl jsem také chycen.

Běhání a závody mě od té doby nepustilo. Následoval ostravský půlmaraton, Štěpánský běh Porubou a na jaře 2013 pak můj první městský maraton v Praze a spousta dalších krásných závodů. Namátkou: Uhrovy známé závody 24 hodin na Lysé hoře (tzv. LH24) nebo jeho proslulá B7, tu jsem dal za 21 hodin i s naraženými žebry, jak si můžete přečíst na jednom z mých blogů.

Mezi nejkrásnější závody pak považuji Valašský Hrb (absolvoval jsem oba dosavadní ročníky) a úchvatný Jesenický maraton. Běžel jsem závody i v zahraničí: 2x jsem si zaběhl Cortina trail v italských Dolomitech a tradiční Košický maraton. A loni v listopadu jsem si pak splnil svůj sen, běžet maraton v Athénách, resp. z Maratonu do Athén, ten jediný autentický maraton, který dal maratonskému běhu svůj vznik.

Georgis Fasulis - Jesenický maraton 2014

Ne, ve svých 51 letech a po mé sportovní antihistorii nemám žádné velké ambice, na výsledkových listinách mě můžete hledat spíš na jejích koncích. Přesto mám po každém úspěšně absolvovaném závodě pocity, jako bych ho vyhrál a na každý další se moc těším. A můj chatrný zdravotní stav? Nevím, ale problémy se zády kompletně ustaly, problémy s dnou (podle lékařů nevyléčitelnou) rovněž žádné, až můj doktor, který stál na počátku mých sportovních snah, jen kroutil hlavou.

Kromě upevnění zdraví mi ale běhání přineslo ještě jednu zásadní věc. S novým koníčkem jsem totiž poznal spoustu nových přátel a bezvadných lidiček. Poznal jsem špičkové ultramaratonské běžce jako je např. Ota Seitl, v jehož Maratonském klubu (MK Seitl) nyní běhám nebo „obyčejné“ běžecké hobíky např. z tzv. Runga Ostrava, mezi něž se rovněž počítám. Dohromady nás dal přes FB běžecký servr Rungo.cz a „Rungo“ nadšenec Jakub Larysz. Poznal jsem skvělé lidi z X-Trail Orlová nebo pár báječných žen z Báječných žen v běhu.

Vím, že to zní jako strašné klišé, ale mých více než 4500 naběhaných km mi opravdu převrátilo můj dosavadní život naruby. Především mi ale přineslo pohodu a klid v duši (Bóže, zase klišé, ale je to fakticky tak! :-) )

A že jsem začal běhat až ve svých 49 letech? Pravda, když jsem před svým prvním kondičním vyšetřením na Klinice sportovní medicíny vyplňoval ve formuláři kolonku věk: „49“ a hned pod ní kolonku s otázkou „od kolika svých let sportujete?“ jsem vyplnil znovu číslici „49“, měl jsem trošku obavy, aby si nemysleli, že si z nich dělám legraci a z kliniky mě nevyhodili. Nemysleli a nevyhodili. Naopak, pan doktor Gocal mi mé sportovní snahy velmi kvitoval a sám řekl, že na běhání není nikdy pozdě.



Hlavní partner závodu

Partneři závodu

Spolupracujeme s ...

Pořadatelé