Lucie Pavlíková

Vaše příběhy

Lucie Pavlíková - Báječné ženy v běhu

Je konec října 1995, podzimní prázdniny, chodím do druháku na střední škole, přiměřeně otravuju rodiče a oni mi to úspěšně vrací, trénuju třetím rokem atletiku v místním atletickém oddíle a i když nejsem žádná hvězda, baví mě to a zrovna jsem se naučila, jak hodit oštěpem a nepropíchnout si u toho nohu. A taky se jednou ráno probouzím a nevidím na levé oko. Nevidím nic – žádné obrysy, barvy, světlo, tmu, jen bílo. Napřed zatloukám, hrdinně předstírám, že se nic neděje, potom kápnu božskou, protože moje prostorová orientace šla tak trochu do kytek a není to ani moc pohodlné, a následuje návštěva pohotovosti, sanitka, převoz do nemocnice, vyšetření, kapačky, tabletky, závěrečná zpráva a čau, nemocnice. Jsem o dva týdny starší a o dvě diagnózy bohatší: borelióza ve třetím stádiu, roztroušená skleróza. O atletice už samozřejmě nepadlo ani slovo.

Další roky byly poměrně pestré, přesunula jsem se ze školy do nemocnice, navštívila různá města, různá oddělení, někde cestou se mi povedlo potkat manžela, odmaturovat, i když minimálně v jednom případě dodnes netuším, jak jsem to udělala, přibrat patnáct kilo, zhubnout deset, když mi někdo vysvětlil, že po lécích nejím, ale žeru a že se za chvíli neunesu (dodnes si pamatuju, jak strašně mi chutnala mražená zelenina na másle v kombinaci s nevařeným pudinkem doktora Oetkera!), přestěhovat se přes celou republiku, vdát se, začít pracovat a pak rodit děti. A taky jsem cestou zase začala a znovu přestala vidět, nechodila jsem a pak zase chodila, občas se trochu motala, necítila ruce, nohy (pořád jsem nepochopila, jak se dá chodit, když vůbec necítíte, že nohu máte? No nic, hlavně, že to funguje J ) a docela si užívala slasti a strasti zábavného neurologického onemocnění, jehož vtip spočívá v tom, že večer netušíte, co vám přinese ráno.

Mám zábavu a výzvy ráda. Všechno, co nejde, potřebuju vyzkoušet. A zapomněla jsem říct, že naše rodina byla vždycky trochu bláznivá – atlet, horolezec, cyklista, běžec, turista, lyžař – celé spektrum. Takže to bylo jasné, co mě nezabije, to stojí za to a vozíček byl stejně ve hře celou dobu, tak co. Pohybové experimenty prokázaly, že běh bude nejbezpečnější. Pomalý, po rovince, po hladkém povrchu, bez ambic. Jasně J To byl srpen 2009. Proto jsem si v listopadu téhož roku stoupla na start prvního závodu – Hornické desítky ve FM. Nestačilo mi to, za rok znova, za další rok půlmaraton. Můj trénink probíhal v duchu zuřivého naklikávání tras na internetových mapách, v každé zatáčce klik, klik, klik, aby náhodou nějaký metr nechyběl a abych přesně věděla to, co mi stejně bylo k ničemu. Pak přišlo dítě číslo tři a s ním mi spadlo do klína i období volného času, protože jsem po letech hektického workoholizmu pracovala jen na poloviční úvazek a mohla tak chodit a nabíhat nekonečné kilometry s kočárkem. Mimino je docela kompaktní záležitost, takže v počátečních fázích se zabalil raneček do káry a den se scvrknul do režimu: spánek, kojení, budíček, kojení, kuchyně, běh, kojení, běh, domů, kojení, kuchyň, nákup, kojení, běh, kuchyně, kojení, spánek, kojení (poznámka: kuchyň je v tomto smyslu univerzální označení pro vše, co se odehrává doma a není to kojení nebo spánek). Výsledek: asi 3.000 km asi za tři čtvrtě roku (nevím přesně, zběsilé klikání na mapách mě přestalo bavit). Pak z kočárku odpadlo kolečko. A taky jsem se rozhodla, že zkusím závod v terénu, protože nemám prostorové vidění a to znamená, že něco zažiju. No ano, zažila. Jako svůj první trailový závod jsem si vybrala Valašský hrb. Kdo tam v roce 2013 byl, ví, že zážitek to byl vzhledem k počasí nezapomenutelný. Pro mě výhoda - déšť a bahno garantují pád do měkkého. A nic. Taková příležitost a mně se za celých 30km nepovedlo spadnout ani jednou. Trochu mě to zklamalo, ale usoudila jsem, že to je přesně typ závodů pro mě. Takže následovala skvělá Hostýnská osma a 64km bylo v kapse. Protože ještě hůř než v mlze v lese vidím potmě v lese a protože bez spánku neumím fungovat, musela jsem se nutně zúčastnit prvního ročníku Radegastovy výzvy, týmové čtyřiadvacetihodinovky pro dobrou věc, během které se běhal okruh mezi Koksařem a Pustevnami. Kdo byl i tam, tak ví, že NIKDO NIC NEVIDĚL. Strašně mě to bavilo. Pak ještě Goralský maraton a 50km trať, tam se zase závodníci odpařovali (nebo vypařovali?) ve slunečním žáru. A tam jsem si skoro nafackovala, protože mě poprvé napadlo, že si sednu na kopci do stínu a počkám na autobus nebo na letadlo, podle toho, co dorazí dřív. Bohudík nebyla v dohledu žádná zastávka, dokonce ani silnice nebo přistávací dráha, takže jsem se nějak dobelhala do cíle. Pak mám obrovské okno a vybavuje se mi až letošní vánoční stromeček. Teda ne tak docela, ještě byla v mezičase další Hostýnská osma, Báječný výlet do Košic s Báječnými ženami v běhu a spousta dalších akcí se skvělými lidmi, ale až na Vánoce jsem začala spekulovat nad termínovkou 2015. A výsledek: teď na konci března společná maratonská premiéra v Bratislavě, poběžím s mámou, která tak oslaví šedesátku. Já to říkala – blázni!

No přátelé, běhám, baví mě to a to je všechno. Reakce organizmu na tréninkovou zátěž je směšná – nejsem rychlá, nejdou mi kopce ani nahoru, ani dolů, vlastně mi nejde nic. Jsem živá ukázka vytrvalostního antitypu. Jsem všude skoro poslední. Když se zúčastním místního poháru, jsem úplně poslední. I když na svou obranu musím říct, že při poslední účasti už mi závodníci nejstarší kategorie neutekli o tolik. Je to jedno. Neřeším časy, kilometry, umístění. Jsem ráda, že ráno vstanu, zvládnu se postarat o rodinu a zvládnu jít do práce. Běhání je taková třešinka na dortu. Já si sice pamatuju, že nesmím žrát, jinak se neunesu, ale takové dortíky a třešinky já ráda a v neomezeném množství! J A těším se, až se potkáme na nějaké fajn akci, kde zase budu testovat hranice. Ještě jsem třeba nezkoušela nic v zimě a v mrazu. Ani žádnou stovečku. Ani sólovou čtyřiadvacetihodinovku. Juchúú, to jsou vyhlídky! J

 

 

Hlavní partner závodu

Partneři závodu

Spolupracujeme s ...

Pořadatelé