Petra Seidlerová

Vaše příběhy

Petra Seidlerová - Báječné ženy v běhu

 

Jak jsem se k běhání dostala …?

 

Když se tak nad touto otázkou zamýšlím, uvědomuji si, že jsem se po důvodu, proč mě tak učaroval ten nejpřirozenější pohyb, nikdy nepídila. Tahle otázka mě nikdy ani nenapadla. Prostě jsem vždy jen obula boty a rozběhla se.

Ale když nad tím přemýšlím, svůj důvod to mělo.

Jako malá jsem do svých 9–ti let byla dítě malá kulička. Rodiče mě ke sportu nikdy nevedli, protože k němu sami neměli žádný vztah. Kupodivu, když se na prvním stupni dělal nábor do sportovních tříd, překvapila jsem rodinu svým rozhodnutím, že to taky zkusím. Ani nevím, co mě k tomu vedlo. Snad jen touha si dokázat (touha, která mě od malička nepustila), že to taky zvládnu. Že na to mám.

K mému štěstí a podivu celé mě rodiny se to mě (dítěti malé kuličce) povedlo. Touto cestou jsem se dostala k házené, která se stala mou srdcovou záležitostí.

Při povinné reprezentaci školy v házené, si mě při našem prvním zápase a mém prvním zápase vůbec, všiml trenér, který mě u tohoto sportu udržel krásných 7 let. (Tímto děkuji Kamilu Kováčovi za to, že mi dal příležitost a věřil, že to zvládnu.)

Za krásných 7 let, které jsem strávila 4x týdně na tréninku, každý víkend v jiném městě na zápasech, jsem se toho spoustu naučila. Naučila jsem se samostatnosti, našla si spoustu přátel a především se naučila nikdy nic nevzdávat.

Bohužel, díky úrazu,který se mi při jednom ze zápasů stal, a stál mě do této doby už 3 operace kolena, jsem byla nucena rodiči házenou opustit.

Půl roku jsem se utápěla sebelítostí a to byl právě ten čas, kdy jsem si hledala alternativu, která by mi pohyb, na který jsem byla zvyklá, přece jen z části vynahradila. A to nejjednodušší, co jsem mohla udělat bylo obout boty a …BĚŽET. Jak jednoduché to bylo.

V té době jsem začala běhat každý den…, proto abych vypnula hlavu, zapomněla a nelitovala se doma. A fungovalo to dokonale.

Nikdy jsem v běhu neměla žádné ambice. Přece jen mé srdce patřilo a patří především házené, ale přesto jsem při každém výběhu, každém kilometru navíc, pociťovala zvláštní pocit euforie. Pokaždé jsem si pokládala otázku, jak daleko to ještě půjde? Jak dlouho dokážu běžet? V mém úžasu jsem se jednoho dne přistihla při tom, že jsem uběhla 17 km v kuse a v podstatě jsem si toho ani nevšimla. Až ve chvíli, kdy jsem doběhla domů a ve své zvědavosti zkoumala trasu, kterou jsem uběhla. U běhu vždy dokonale vypnu hlavu a přestávám vnímat vše kolem, utápím se ve vlastních myšlenkách a otázkách o nesmrtelnosti brouka.

V roce 2013 nastal zásadní zlom…. Do té doby jsem nikdy nad žádnými běžeckými závody ani nepřemýšlela. Oslovili nás ale kamarádi s tím, že pořádají první ročník „Valašského hrbu“ a jestli bychom je nechtěli podpořit a trošku si zaběhat. V tu chvíli mě nenapadlo nic jiného, než „ A PROČ NE? „ Prostě se jen proběhnu a poznám něco nového. Byla to TA VÝZVA….

Ze svého běhání jen tak … jsem si vytvořila poctivý tréninkový plán a pustila se do jeho plnění. Nejsem totiž přece žádný troškař a když už, tak jsem se přihlásila hned na 30 km. Ke svému úžasu jsem trasu zvládla zaběhnout, ale čas, se kterým jsem doběhla mě zrovna dvakrát nepotěšil. Takže plán na příští rok byl jasný…..DOBĚHNOUT DO 4 HODIN.

Valašský hrb mě natolik nastartoval, že jsem se během roku 2013 přihlásila na další závody. Především v rámci tréninku a k tomu, abych se naučila rozvrhnout síly při závodě.

Zaběhla jsem si Brněnský půlmaratón, Labreho běh v Ostravě, Přerovskou desítku …..a VRÁTILA SE ZPÁTKY K HÁZENÉ. I přesto, že je házená mou srdcovou záležitostí, běh se stal druhou z mých závislostí, druhou a neméně důležitou. Je to něco, bez čeho si svůj život nedokážu představit (vždyť je to přeci ten nejpřirozenější pohyb).

Dokázala jsem nejen sobě, ale i své rodině, že se nevzdávám a během roku dokázala čas na Valašském hrbu v roce 2014 na 30km trase zlepšit o více než hodinu a 20 minut. Dokázala jsem to… během roku jsem poctivě trénovala a dokázala, že to JDE!!! V tomto roce jsem se také přidala ke skupině BÁJEČNÉ ŽENY V BĚHU a dala tak svému běhání smysl! Poznala spoustu skvělých žen a získala motivaci a podporu, která se slovy nedá popsat.

Přihlásila jsem se na dalších pár závodů (Štěpánský běh Porubou, Silvestrovský běh Hrabovou….) a teď se snažím trénovat na další výzvu…pro rok 2015 je cíl jasně vytyčen…..50 KM NA VALAŠSKÉM HRBU PŘECE MUSÍM ZVLÁDNOUT. (Když jsem zvládla 30, tak proč ne 50?)

Běh mě také přivedl k veganství (po přečtení knih Jez a běhej, Zrozeni k běhu a Běhání s Keňany) jsem o jídle vzhledem ke sportu začala přemýšlet trošku jinak a po 2 měsících, kdy jsem se připravovala v r. 2014 na svůj druhý Valašský hrb a veganskou stravu jsem plně dodržovala, jsem se utvrdila v tom, že tohle je ta cesta, kterou chci jít. (Během roku jsem ze svého jídelníčku vyřadila vejce, mléko, maso (které jsem neměla nikdy nijak zvlášť ráda, ale považovala jsem ho za nutnost) a jediné, co mi zůstalo doteď jsou sýry (jde to pomalu, ale jistě).

To všechno jsem dokázala i přesto, že mě doktoři posílali na čtvrtou operaci kolena a sdělili mi, že v mých 24 letech mám artritidu 4. stupně v kolenech a kyčlích.

Jednoduše řečeno, celý život mám touhu nejen sobě, ale hlavně své rodině dokázat, že se jen tak nevzdávám, a když něco chci, dokážu to. A že verdikt doktorů vždy neznamená, že se člověk musí zavřít doma na gauči a rezignovat na vše, co do té doby miloval.

Takže, až se tento rok uvidíme na startu 50 km na Valašském hrbu, máte co dočinění s člověkem, který by dle doktorů vlastně za pár let neměl chodit bez pomoci berlí, s člověkem, který má před sebou 4. operaci kolena a s člověkem, který je tak trošku blázen ;-). Těším se na vás, i kdybych doběhla poslední. O to přece ve výsledku vůbec nejde J

NEVER GIVE UP!

 

Hlavní partner závodu

Partneři závodu

Spolupracujeme s ...

Pořadatelé